Alternativa násilí: “Násilí v blízkých vztazích je možné zastavit”

Marius Råkil: “Mnoho žen se ke svému násilnému partnerovi vrátilo, mnoho mužů, kteří se dopouštěli násilí na partnerce, se začalo chovat násilně i vůči nové partnerce. Bylo zjevné, že máme-li něco dělat s násilím, musíme násilí pochopit z perspektivy člověka, který se ho dopouští. A máme-li násilí zastavit, musíme pracovat s muži, kteří se jej dopouští. “

Rozhovor s Mariusem Råkilem a Barborou Jakobsen (Alternativa násilí, ATV, Norsko) reflektuje časté dotazy, které jim kladou odborníci a odbornice a novináři a novinářky. Vznikl ve spolupráci s Open Society Fund a v rozšířené podobě ho publikujeme v úvodu publikace Násilí je možné zastavit.

V Alternativě násilí jste od jejího počátku v roce 1987 a dlouhé roky ji vedete jako ředitel. Jak vlastně Alternativa násilí vznikla?

Marius: Na počátku překvapivě nestáli terapeuti a terapeutky, ale ženy, které se angažovaly v boji za rovnoprávnost žen a mužů. „Matkou“ ATV byla Kristin Skjørten. Studovala kriminalistiku na Univerzitě v Oslu a současně pracovala v azylovém domě Camilla, v prvním azylovém domě v Norsku. Ženy jí tam vyprávěly o svých partnerech. Získávala tak řadu nepřímých informací o mužích dopouštějících se násilí, ovšem s muži žádný odborník nemluvil. Zajímalo ji, jak by ti muži popsali sebe sama, jak by popsali své násilné chování a jak by vysvětlili, proč se násilí dopouští. Mnoho žen se ke svému násilnému partnerovi vrátilo, mnoho mužů, kteří se dopouštěli násilí na partnerce, se začalo chovat násilně i vůči nové partnerce. Bylo zjevné, že máme-li něco dělat s násilím, musíme násilí pochopit z perspektivy člověka, který se ho dopouští. A máme-li násilí zastavit, musíme pracovat s muži, kteří se jej dopouští. Psychologové Per Isdal a Per Nørbech tuto činnost zahájili a řídili, já jsem se připojil o pár let později. Byli to vlastně průkopníci – vnesli nové myšlenky do oboru, který byl poznamenán nedostatkem zkušeností a znalostí. Per Isdal od samého začátku zprostředkovával znalosti a zkušenosti ATV veřejnosti, odborníkům a politikům a političkám. V ATV pracuje i dnes a je nadále ústřední postavou odborného vývoje ATV.

Jak bylo násilí na ženách vnímáno, když jste začínali?

Marius: Feministické hnutí vnímalo násilí v blízkých vztazích především jako problém nerovnosti a zdůrazňovalo, že násilí na ženách, které samozřejmě zasahuje i děti, je v první řadě společenským problémem, protože primární příčiny násilí jsou sociálního rázu, nikoliv individuálního a psychologického. Toto vnímání vychází z poznatku, že se v patriarchální společnosti násilí mužů na ženách ignoruje a normalizuje. Takže muži dopouštějící se násilí na ženách nejsou nemocní, ani se nevymykají běžným zvyklostem, ale jsou to obyčejní muži, kteří socializací internalizují genderovou roli a ta legitimizuje jejich dominanci nad ženami a předpokládá podřízenost žen. Feministické hnutí také kritizovalo absenci perspektivy moci a genderu v psychologické a terapeutické tradici.

A to vás dovedlo k úvahám, co je nutné pro zastavení násilí?

Marius: Na konci 80. let neměl nikdo dost zkušeností s psychoterapií pro muže, kteří se dopouštěli násilí a ani odborná literatura se tomuto tématu moc nevěnovala. Při studiu psychologie jsme se neučili, jak bychom měli pracovat s osobami, které páchají domácí násilí, nebo které jsou násilí vystaveny. ATV od samého začátku vycházela z toho, že odpovědnost za násilí má vždy ten, kdo se násilí dopouští, což dokládala i literatura dostupná v roce 1987, převážně americké provenience. 

Jak jste dokázali přesvědčit muže, kteří měli problém s násilím, aby vyhledali vaši pomoc?

Marius: Když jsme s ATV začínali, nebyla terapie pro osoby dopouštějící se násilí v blízkých vztazích vůbec běžná. Takže jsme chtěli ATV a naši nabídku představit veřejnosti a různým organizacím a centrům, které v oboru fungovaly. Sestavili jsme brožuru a rozeslali ji odborníkům a odbornicím z oblasti psychoterapie, medicíny, odborům sociálně právní ochrany dětí apod. V komunikaci s odborníky i s veřejností jsme se snažili zprostředkovávat dvě zásadní informace – že násilí je závažný problém se značnými důsledky, ale že současně chápeme, že mnozí z lidí, kteří se násilí dopouštějí, jsou obyčejní lidé, kteří jsou zasaženi tím, že svým nejbližším způsobují bolest.

Pro veřejnost jsme psali novinové články o tom, jak je násilí rozšířené, a doplňovali jsme je inzeráty, ve kterých jsme nabízeli pomoc. Mnozí si mysleli, že mají takový problém jen oni, ale my jsme upozorňovali, že násilí v partnerském vztahu zažívá mnoho lidí. Zdůrazňovali jsme, že problém s násilím má své příčiny a že existuje pomoc. Byli jsme také hosty jednoho pořadu v celostátním rozhlase. Den poté nám zatelefonovalo šedesát mužů a objednali se na sezení.

Terapeutických přístupů je hodně. Jakou intervenci jste vy vyhodnotili jako efektivní?

Marius: Když jsme zahajovali činnost ATV, diskutovali jsme o tom, ke které terapeutické tradici bychom se měli přiklonit – ke kognitivně-behaviorální, psychoanalytické, systemické? Tato diskuze vyústila ve strategické rozhodnutí, které ATV ovlivňuje už třicet let. Vzhledem k tomu, že žádný obecný terapeutický model nepopisoval, jak s násilím pracovat, rozhodli jsme se, že s volbou terapeutické metody počkáme. Nejprve jsme chtěli mluvit s muži, kteří kontaktovali ATV, a poznat, jak násilí popisují a vysvětlují, a seznámit se s jejich životním příběhem. Téměř nikdo z nich o násilí ještě s nikým nemluvil. Ačkoliv muži nejprve násilí obvykle popírali a bagatelizovali, často se i za něj styděli a vnímali ho jako problém. Tyto zkušenosti nás inspirovaly k vytvoření specifického modelu terapie násilí, přičemž hlavním tématem terapie je násilí. Pro terapii jsou významná čtyři dílčí témata. Snažíme se získat náhled na násilí jako problém klienta. Dále se pracuje na vnímání odpovědnosti za násilí. V další fázi zjišťujeme sociální, kulturní a individuální příčiny a souvislosti s násilím. A také se zaměřujeme na důsledky násilí pro partnerku, děti, ale i jeho samotného, na rozvoj mentalizace a na zvyšování vztahových a rodičovských kompetencí.

Myslíte si, že je vaše nabídka vhodná pro všechny, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích?

Barbora: ATV je rychle se rozvíjející organizace, která představuje důležitou součást společenské iniciativy proti násilí v blízkých vztazích. To však neznamená, že by naše nabídka byla vhodná pro každého, kdo má problém s násilím. Vychází totiž z dobrovolnosti, což předpokládá, že si je dotyčný do určité míry vědom svého problému. Někteří lidé si však problému vědomi nejsou nebo nejsou připraveni vyhledat pomoc. Tito lidé a lidé dotčení jejich násilím potřebují jinou pomoc. Předpokládáme například, že lidé, kteří pomoc nevyhledají nebo si svůj problém neuvědomí, se dopouštějí závažnějšího násilí – v takovém případě by společnost měla na násilí odpovědět prostřednictvím institucí, jako jsou krizová centra, policie a OSPOD (odbor sociálně-právní ochrany dětí).

V čem tkví přínos ATV?

Marius: Ukazujeme, že se člověk může změnit, když se odváží na sobě pracovat. Terapie s lidmi dopouštějícími se násilí v blízkých vztazích nám pomohla lépe pochopit je, ale i jejich rodiny a fungování jejich rodin. Tak získáváme důležitou perspektivu, která pomáhá i dalším aktérům, např. policii, vězeňské službě, psychologům a psycholožkám, adiktologům a adiktoložkám a pracovníkům a pracovnicím OSPODu.

Jak přistupujete k lidem, kteří ubližují druhým?

Barbora: V podstatě zastáváme terapeutický přístup, kdy problematizujeme násilí a ukazujeme jeho závažnost, ale současně s klientem jednáme s respektem a empatií. To je postup, který si musí osvojit každý terapeut a každá terapeutka. Vycházíme z toho, že se nikdo nenarodil jako zlý nebo násilný. Ačkoliv neakceptujeme násilí, kterého se dopouštějí naši klienti, je důležité je vnímat jako komplexní osoby. Klienti se nenaučí nic konstruktivního, pokud je budeme zavrhovat nebo budeme moralizovat.

Jak rozumíte tomu, že se někdo dopouští násilí?

Marius: Už jsme zmínili, že existuje několik psychoterapeutických přístupů a teoretických modelů, které násilí, práci s násilím a jeho pachatele chápou různě. V psychoanalytické tradici se klade důraz na pochopení násilí jako symptomu psychologického problému z dětství, který  pro klienta zůstává v nevědomé úrovni. V systemické terapii se násilí primárně považuje za vztahový problém, který je projevem dysfunkční rodinné struktury. Kognitivní terapie zase zdůrazňuje vnímání násilí jako kognitivního problému, tedy že násilí je projevem myšlení, životních pravidel, zobecňování, chybné atribuce atd.

Nicméně zásadní diskuze o vnímání a práci s násilím v blízkých vztazích neprobíhala ani tak interně mezi psychology a psycholožkami, ale spíš mezi psychologií na straně jedné a sociologií/kriminologií na straně druhé. Neustále se intenzivně diskutuje o tom, zda je násilí primárně individuální psychologický problém nebo zda je dáno společenskou strukturou, kulturou a sociálními poměry a z toho vyplývajícím rozvojem patriarchálních postojů potlačujících práva žen. Profesor Hamberger popisuje „dvě kolidující paradigmata chápání partnerského násilí“. Na úrovni společnosti je na místě uvažovat o obou principech – násilí v blízkých vztazích je dáno jak životními zkušenostmi jednotlivce, tak i tolerancí společnosti k násilí, a zároveň i podporou násilí, kdy se násilí, dominance a brutalita oslavují jako atributy mužnosti. Na úrovni jednotlivce se důvody používání násilí musí hledat v průsečíku individuálních životních zkušeností a konkrétní zkušenosti se společenskými hodnotami a normami socializace chlapců a dívek. V době, kdy byla založena ATV, dominovalo pojetí násilí v blízkých vztazích v rámci společenské analýzy. Takže si myslím, že důležitým příspěvkem ATV k chápání násilí v blízkých vztazích byl rozvoj psychologického vnímání problému a uznání významu individuálních psychologických příčinných faktorů. Jako příklad můžeme uvést to, že velké množství našich dospělých klientů, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích, násilí samo zažilo v dětství. To je zjevně zkušenost, která je relevantní při práci s klientem, který má problém s násilím. Dříve panovalo přesvědčení, že (obvykle) otec dopouštějící se násilí byl pro syna vzorem a ten se od otce učil, jak se má muž chovat. Dnes tomu rozumíme komplexněji a vidíme, že otec dítě spíše traumatizuje, než že by ho učil genderovou roli.

Důsledně se vyhýbáte slovu násilník, místo toho mluvíte o lidech, kteří se násilí dopouštějí.

Barbora: Jaký jazyk a jaké pojmy používáme, je velmi důležité. Odráží totiž náš postoj k násilí a k lidem, kteří mají problémy s násilím, ale i náš výchozí pohled na člověka. Pojem násilník vyvolává asociace, že celá osobnost dotyčného je charakterizována násilím, takže se těžko může změnit. Navíc je tento termín i stigmatizující a vytváří pocit, že člověk není schopen své chování kontrolovat. Pokud však mluvíme o člověku, který se dopouští násilí, pak dokážeme lépe rozlišovat mezi člověkem a činem (násilím). Volba jazykových prostředků s sebou nese diferenciovanější pohled na člověka – kromě problému s násilím má i řadu jiných lidských kvalit. ATV vnímá násilí jako naučené chování a jako snahu zvládat těžké životní zkušenosti. Pokud zdůrazňujeme závažnost činu, tedy násilí, a přistupujeme s respektem k člověku, který se ho dopouští, pak může převzít odpovědnost za své násilné chování.

Když mluvíte s klienty o těžkých životních zkušenostech a příčinách násilí, nestává se vám, že se litují, místo aby za násilí převzali odpovědnost?

Barbora: To je důležitá otázka, ale myslím, že chápat souvislosti neznamená zbavit někoho odpovědnosti. Když se spolu s klienty snažíme pochopit násilí, kterého se dopouštějí, a současně zdůrazňujeme jeho závažnost a důsledky, můžeme mu tak pomoci odpovědnost převzít. Jeden klient například vysvětloval, že je psychicky nemocný, a proto je zlý. Vnímat sám sebe jako zlého může také znamenat, že se člověk zbavuje odpovědnosti a má pocit ztráty kontroly. „Já jsem prostě takový, proto se tak chovám.“ Rozlišení mezi charakteristikou člověka a násilím jako činem může klientovi pomoci získat větší kontrolu nad svým jednáním.

V České republice se často terapeutům a terapeutkám, kteří pracují s lidmi, kteří se dopouštějí násilí, vyčítá, že pomáhají na nesprávné straně. Že se těmto lidem nemá pomáhat, ale mají se zavřít. Mají se podle vás pachatelé násilí trestat?

Marius: Jestliže chceme násilí zastavit, musíme pracovat na mnoha úrovních a využívat různé prostředky. Musíme pracovat s  lidmi, kteří se násilí dopouštějí, ale práce s nimi nesmí být na úkor prostředků, které jsou vyhrazeny na pomoc lidem násilím vystaveným, a to dospělým i dětem. Já trest vnímám jako nezbytnou reakci společnosti, kdy společnost dává najevo, že násilí bere vážně. Kriminalizací násilí dává společnost důležitý signál, že násilí je neakceptovatelné a že jsou porušena práva člověka, jenž je násilí vystaven. V ATV jsme toho názoru, že trest odnětí svobody málokdy vede ke změně chování. Ani si nemyslím, že bychom my jako společnost měli volit mezi trestem a terapií, i když se veřejnost někdy domnívá, že terapie může být náhradou trestu. Trest i terapie mají svou specifickou roli a slouží různým účelům. Rozsudek vynesený soudem je reakce společnosti, zatímco terapie je osobní proces práce a změny. Nabídka ATV je v zásadě dobrovolná. Princip dobrovolnosti nikoho nevylučuje. I lidé, kterým soud terapii nařídí, k nám mohou docházet. Ve vztahu mezi klientem a ATV není prvek donucení, ten je mezi ním a justičním orgánem, který má zajistit splnění podmínek uložených rozsudkem.

Barbora: Jak již bylo řečeno, domácího násilí se dopouští mnoho lidí, jedná se o heterogenní skupinu, a to všude na světě. V případě závažného násilí a vysokého rizika recidivy společnost pachatele trestá odnětím svobody, aby zajistila bezpečí osobám vystaveným násilí a aby naplnila očekávání společnosti. Ale trest by měl jít vždy ruku v ruce s nabídkou změny – s možností skoncovat s násilím. Díky této pomoci člověku dopouštějícímu se násilí pak možná dotyčný nebude páchat násilí v dalším vztahu, čímž přispíváme i k ochraně těch, kteří by jinak tomuto typu násilí byli vystaveni.

Je člověk odsouzený za násilí méně motivovaný absolvovat celou terapii?

Marius: Z našich zkušeností nevyplývá, že ten, kdo ATV sám vyhledá, je automaticky motivovaný ke změně, zatímco klient, který má terapii nařízenou, motivován není. Mnozí z lidí, kteří k nám přicházejí, aniž by byli odsouzeni, mají malou osobní motivaci na sobě pracovat. Ale když říkám, že nejsou motivovaní, tak tím myslím motivovaní v tradičním slova smyslu. Nikdo k nám samozřejmě nepřijde zcela bez motivace, každý nějakou má. Pro nás je ale důležité rozlišovat mezi vnější a vnitřní motivací a o tom často mluvíme i s našimi klienty.

Jestli tomu správně rozumím, tak klienti možná mají motivaci terapii začít, ale nemají už motivaci ji vydržet, když zjistí, že je náročnější, než si na začátku představovali?

Marius: To je mnohdy naopak, ukážu vám to na příkladu. Často mají velkou vnější motivaci lidé, kteří dostali ultimátum od své partnerky, že se sebou musí něco dělat. Nebo došlo k rozvodu a náš klient se bojí, že přijde kvůli násilí o vztah s dětmi. Vnější motivace je tedy většinou přání, aby se stabilizovala aktuální chaotická nebo tíživá situace. Vnitřní motivace se týká spíše osobního přání změnit sebe nebo svůj způsob života. Máme řadu klientů se silnou vnitřní motivací, která však není na první pohled vidět. Vnitřní motivace může být velmi intenzivní, ale je často blokovaná pocity studu a viny. Mluvit o násilí není nic snadného, ani pro dospělé, ani pro děti. Ty většinou o násilí nemluví, dokud jim někdo nepoloží konkrétní otázku.

Můžete  popsat, jak to vypadá, když vás kontaktuje člověk páchající násilí? Co se děje dál?

Barbora: První fáze práce s novými klienty je fáze mapování. Hodnotíme, jaký má klient problém s násilím, jak o něm mluví a jaké má důvody nás kontaktovat. Většina klientů chce se svým problémem pomoci. Někteří nás ale kontaktují nebo jsou k nám posláni, aniž by si ve skutečnosti přáli vstoupit do procesu, kdy by museli přemýšlet o sobě a svém násilném chování. Klienti mohou mít i natolik velké psychické problémy a/nebo problémy s užíváním návykových látek, že nejprve musí podstoupit terapii zaměřenou na tyto problémy, než můžeme začít s terapií násilí. Úvodním mapováním tedy chceme zajistit, aby terapie přinesla efekt a aby byly zdroje, které máme k dispozici, využity účelně. Když začínáme s terapií, mluvíme zvlášť s člověkem, který se násilí dopouští, a zvlášť s tím, kdo je násilí vystaven. Hodnotíme také kdy a za jakých podmínek zveme na sezení děti klientů.

Proč mluvíte s lidmi, kteří jsou násilí vystaveni? Jak se s nimi spojíte?

Marius: Vycházíme z toho, že odpovědnost za násilí má ten, kdo se ho dopouští, na rozdíl od systemického pojetí, kde se násilí popisuje jako vztahový problém a projev konfliktu ve vztahu. Při rozhovoru s člověkem násilí vystaveným můžeme srozumitelně vysvětlit průběh terapie, zaměřit se na otázku bezpečí a odpovědnosti za ochranu dětí. Když pak člověk vystavený násilí popisuje násilí a jeho důsledky pro rodinu, získáváme komplexnější pohled na násilí. Klienti nám předem poskytnou souhlas, že můžeme partnerku kontaktovat. Mnozí říkají, že jsou rádi, že i partnerka bude mít možnost s někým mluvit. Pak se s ní spojíme a pozveme ji na informační schůzku. Při rozhovoru není partner přítomen a ani se nedozví, zda partnerka nabídku využila.

Barbora: Terapie může vzbudit v partnerce naději, že muž s násilím přestane. Partnerku informujeme o tom, jak pracujeme a jak je i nadále důležité, aby vyhodnocovala rizika a dbala na svou bezpečnost. Dáváme jasně najevo, že naším hlavním úkolem je pomoci násilí zastavit, ale že nemůžeme změnu garantovat a zajistit bezpečí. Stejně tak je to i ve vztahu k manželství – terapie nemá za cíl ho udržet, ani rozbít. Součástí je také rozhovor o tom, jaké potřeby mají děti, které v rodině žijí, a pozvání dětí na sezení do ATV.

Často slýchávám, že by terapeut měl pracovat buď s pachatelem, nebo s člověkem vystaveným násilí. Jak dokážete pracovat s oběma?

Marius: Myslím, že by terapeuti a terapeutky měli mít možnost se specializovat na práci s lidmi, kteří používají násilí, nebo s lidmi, kteří jsou mu vystaveni, ale jsem přesvědčen, že práce s oběma má své výhody, a to z několika důvodů. Takový styl práce nám totiž poskytuje další poznatky o povaze násilí i o tom, jaké to je se násilí dopouštět i být násilí vystaven. Jinými slovy, díky tomu víme víc o závažnosti, rozsahu a komplexnosti důsledků násilí. Práce s dospělými vystavenými násilí nám pomáhá i v tom, abychom se neidentifikovali se subjektivním popisem a vnímáním násilí ze strany člověka, který se ho dopouští. Díky tomu pracujeme s celým spektrem důsledků, nikoliv pouze s redukovaným vnímáním rozsahu a závažnosti násilí. Stejně tak může být práce s člověkem dopouštějícím se násilí prevencí, abychom ho nedémonizovali, což platí zejména pro terapeuty a terapeutky, kteří pracují s mnoha lidmi, jež jsou násilí vystaveni.

Terapeuté si ale někdy nejsou jisti, kdo z partnerů je v právu.

Marius: Pokud si terapeut či terapeutka stanoví za cíl posuzovat pravdu, pak je to neřešitelný úkol. My máme mandát pracovat terapeuticky. Místo otázky „kdo má pravdu“ se ptáme, „co je potřeba k tomu, aby klient dokázal přestat s násilím“ a co potřebuje jeho rodina. Násilí v nás může vyvolávat strach, hněv a bezmoc a to nás pak ovlivňuje napříč organizacemi a profesemi a může vést k tomu, že cítíme povinnost zajistit bezpečnost klientů nebo vyšetřit, kdo říká pravdu – což je mandátem jiných.

Pracujete i s dětmi, které zažívají násilí v rodině, například násilí jednoho rodiče na druhém?  

Barbora: Ano, vždy hodnotíme v jaké fázi pozvat do ATV děti našich klientů, abychom s nimi mohli mluvit o násilí. Dáváme jim prostor vyjádřit, jak ony prožívají násilí, mluvíme s nimi o normálních reakcích na násilí jako je strach, úzkost, psychosomatické obtíže nebo agrese proti sourozencům, zvířatům nebo jiným dětem tak, aby lépe porozuměly samy sobě. Ukazujeme jim, jak děti zvládají násilí třeba tím, že se snaží ochránit sourozence, že se snaží násilí zastavit, že se usmívají a jsou přehnaně poslušné, i když jsou smutné a něco se jim nelíbí nebo že třeba nejdou do školy, protože chtějí zabránit, aby se násilí opakovalo. Děti nejsou jen pasivní svědci násilí. To je pojem, od kterého se odkláníme a používáme pojmy „děti, které zažívají násilí“ nebo „děti, které jsou vystaveny násilí“. Násilí ovlivňuje vývoj dítěte v mnoha dimenzích. Některá centra ATV přijímají i děti vystavené násilí jako primární klienty. Tím, že pracujeme s dětmi, chceme zmírnit následky násilí. Naše zkušenost je, že dospělí klienti mají často traumatické zkušenosti s násilím, zneužíváním nebo zanedbáváním v dětství, ale nikdy s nimi o násilí nikdo nemluvil.

Jak funguje spolupráce s jinými profesemi? Jsou například pracovníci sociálně-právní ochrany dětí nebo policisté skeptičtí vůči vaší pomoci lidem, kteří se násilí dopouštějí?

Barbora: Spolupráce je v mnoha případech násilí nutná, máme-li rodině pomoci. Součástí spolupráce je i chápání rolí a povinností jednotlivých zúčastněných. Policie i orgán sociálně-právní ochrany dětí rodinám doporučují využít naší nabídky. Znají náš mandát a vědí, jak pracujeme. Naším cílem je, aby lidé dopouštějící se násilí s násilím dokázali přestat, a aby se dospělým a dětem násilí vystaveným dostalo nabídky pomoci, jakou potřebují. Nejsme advokáti klientů.

Pracujete s klienty jen individuálně?

Marius: Nabízíme individuální i skupinovou terapii. Většina klientů, kteří začínají se skupinovou terapií, už má za sebou individuální sezení. Já sám pracuji rád se skupinou účastníků, pro které je tato forma terapie vhodná. Dobře fungující skupina má velkou energii. Skupinová terapie umožňuje pracovat přímo s problémem konkrétního účastníka, ale i využívat rozvíjející se skupinové procesy a vztahy mezi účastníky. Skupinu vedeme vždy dva. Já sám mám takovou zkušenost, že jsem méně unavený a cítím větší inspiraci po dlouhém pracovním dni završeném skupinovou terapií než po běžném dni naplněném individuálními sezeními a administrativou.

Jací klienti přicházejí do ATV?

Marius: Naše cílové skupiny se od prvních let změnily. V 80. letech panovalo přesvědčení, že se násilí v blízkých vztazích dopouštějí téměř jen muži. To je zřejmé i z našeho loga z té doby: „Alternativa násilí, nabídka pro muže.“ Ale v 90. letech nám stále častěji volaly ženy, kvůli problémům s násilím a agresí.

Ženy, které jsou vystaveny násilí?

Marius: Ne, ženy, které se násilí dopouštěly. Pochopili jsme, že se nemůžeme nechat svazovat původním přístupem, že se násilí dopouštějí jen muži, protože mají socializovanou dominující roli, ale že i ženy mohou mít problém s násilím, i když v mnohem menší míře než muži. Tím, že jsme umožnili terapii i ženám s problémem s násilím a mužům vystaveným násilím, jsme odhalili nové stránky tradičních rolí mužů a žen. Ženy dopouštějící se násilí mluví o tom, že násilí je v rozporu s jejich očekáváním, jaké mají ženy být a jak se mají chovat. Další dimenzí je také když se žena dopouští násilí na dětech a rozpor v očekávání jak má k dětem přistupovat jako matka. Takové úvahy od mužů s problémy s násilím slýcháme mnohem méně. Stejně tak muži vystavení násilí vypovídají, že tato pozice neodpovídá jejich představám, jaký má muž být. Takové úvahy jsme rovněž slýchávali v mnohem menší míře od žen vystavených násilí ze strany svého partnera. Vždy jsme vstupovali do společenské diskuze o násilí v blízkých vztazích a zprostředkovávali jsme zkušenosti a realitu, jak ji známe od klientů. Považovali jsme za důležité informovat o tom, že i ženy se dopouštějí násilí v blízkých vztazích, ale současně jsme dbali na to, abychom nevytvořili dojem, že se násilí dopouštějí ženy i muži stejně. Naši klienti jsou navíc ze všech společenských vrstev a mají různé sociální zázemí.

Barbora: V další fází naší činnosti jsme se začali věnovat práci s mládeží s problémy s agresí a násilím. Naši dospělí klienti totiž často mluvili o tom, že násilí a agrese se u nich objevily už v dospívání. Dnes pracujeme s dospělými, mladistvými i dětmi.

Práce s dospívajícími je ale velmi náročná…

Marius: To ano, ale současně i velmi inspirativní a obohacující. Je radost vidět, když se dospívajícím s problémy s násilím a agresí daří na sobě pracovat a hledat nové způsoby jak vymezovat své hranice, vyjadřovat se a budovat identitu, která nevyžaduje násilí a brutalitu, aby se cítili sebevědomí. Práce s dospívajícími je obohacující i z toho hlediska, že má terapeutickou i preventivní stránku. Pokud dokážeme dospívajícím pomoci vypořádat se s násilím, pak je menší riziko, že se budou dopouštět násilí v blízkých vztazích, na svých budoucích partnerech a dětech.

Co je tedy jeden z nejdůležitějších cílů terapie?

Barbora: Chceme především přispět k tomu, aby se násilí zastavilo. Máme pozitivní zkušenosti z terapeutické práce s klienty. To ovšem není záruka, že všichni s násilím skoncují. Zahájení terapie často v partnerovi/partnerce vzbuzuje naději, že násilí skončí a že budou mít hezký vztah. Tento moment je v terapii násilí etickým dilematem. Terapeuti a terapeutky musí udělat maximum, ale současně musí dát jasně najevo, že terapie nic negarantuje a že člověk násilí vystavený musí brát svou bezpečnost vážně.

Existuje i názor, že když člověk dopouštějící se násilí absolvuje kurz zvládání hněvu, začne s partnerem manipulovat jinak – skrytě nebo rafinovaněji než před absolvováním kurzu. Znamená to, že kurz nebo program nestačí a je nutná terapie?

Barbora: Záleží na tom, jaký má terapeutický program rámec a jak umožňuje klientům práci na sobě. Naše zkušenosti ukazují, že má-li někdo s násilím přestat, pak musí projít intenzivním vnitřním procesem. V násilí mnohdy nejde v první řadě o to, že by člověk dopouštějící se násilí nechápal, že násilí je špatné. Z našich dosavadních poznatků vyplývá, že násilí je záležitost postojů, vnímání sebe sama, traumat a toho, jak člověk zvládá složité nebo nepříjemné emoce. To může psychoterapie změnit. Ze zkušenosti víme, že fyzické násilí často přestává již v rané fázi terapie, ale zastavit psychické násilí včetně subtilnějších forem dominance a kontroly trvá déle. Stejně tak i zpracování vztahových traumat vyžaduje někdy delší čas, ale je důležitou součástí procesu. Dalším elementem terapie je práce na vztahových a rodičovských kompetencích. 

Předpokládám, že se podobně jako ve zdravotnictví a v sociální sféře i vy zaměřujete na účinnost terapie. Funguje k vám docházet do terapie?

Marius: Výsledky evaluační studie prováděné v ATV v Norsku (studie ATV-T), ke které se váží články Ingunn Rangul Askeland a Bente Lømo, ukazují, že dochází ke snížení všech forem násilí měřeno bezprostředně po terapii a rok a půl po skončení terapie, a to jak z výpovědí klientů, kteří se násilí dopouštěli, tak z výpovědí jejich partnerek. Tato studie je jedna z mála, která se zabývá účinností individuální psychoterapie zaměřené na násilí. Na téma účinnost terapeutické intervence existuje málo výzkumů. V našem oboru se však nevěnujeme jen účinnosti. Výzkumy se zabývají především prevalencí násilí v blízkých vztazích, typy násilí, charakteristikou osob dopouštějících se násilí, průběhem terapie, drop-outem a dále pak výsledky terapie nebo jiných typů intervence. Americké výzkumy účinnosti vesměs dokládají malou až střední účinnost terapie, přičemž hlavním kritériem úspěšnosti je absolvování celého programu („completers“).

Otázka, jaké má terapie výsledky, je samozřejmě propojena s otázkou kvality dostupných terapeutických metod. Odborníci v USA i v Evropě usilují o definování minimální kvality – vyvíjejí se standardy jako nástroje pro rozlišení dostatečné a nedostatečné kvality. V evropské síti organizací nabízejících pomoc lidem, kteří se dopouštějí násilí v blízkých vztazích WWP-EN, je hlavním momentem diskuze ohledně popisu terapeutického modelu a závazek, že kromě nabídky pro osoby násilí páchající musí existovat i nabídka pomoci lidem násilím vystaveným a že si tyto dva typy nabídky nekonkurují v získávání finančních prostředků, aby pomoc lidem násilí páchajícím nebyla na úkor dospělých a dětí násilí vystavených. Zatím největší diskuze ve věci standardů se týká otázky, jaké se mají klást nároky na znalosti a vzdělání odborníků, kteří nabízejí terapeutické intervence pro lidi dopouštějící se násilí v blízkých vztazích.

Na seminářích a konferencích jste často odkazovali na studii ACE. Překvapilo mě, že dětství prožité v násilném prostředí může ovlivnit zdraví člověka v dospělosti.

Barbora: Studie ACE (Adverse Childhood Experiences Study) Vincenta Felittiho značně ovlivnila to, jak společnost vnímá důsledky násilí a že cítí potřebu více investovat do práce s lidmi, kteří se násilí dopouštějí, a s lidmi, kteří jsou násilí vystaveni, zejména s dětmi. ACE dokládá například souvislost mezi vystavením zátěžovým událostem v dětství a větším rizikem rozvoje somatických chorob v dospělosti. Zjednodušeně řečeno může zkušenost s násilím v dětství znamenat vyšší riziko rozvoje srdečních a kardiovaskulárních chorob nebo rakoviny. Studie ACE dokládá, že násilí je oproti našim dosavadním předpokladům významnější příčinný faktor budoucích sociálních, somatických a psychologických problémů. To znamená, že všichni terapeuti a terapeutky a pomáhající profese pracující s lidmi, kteří přicházejí s určitým problémem, by měli mapovat, jestli dotyčný zažil násilí.

V rámci projektu jste používali kreslený film o násilí, Zuřivec, který jste přeložili do češtiny. Jak může ve vaší práci pomáhat film?

Barbora: Film Zuřivec je unikátní tím, že v něm vstupujeme do každodenního života malého chlapce, který zažívá násilí. Bójův příběh vychází ze skutečného příběhu dítěte, dívky, která v ATV absolvovala skupinovou terapii pro děti. Jednou se zeptala našeho kolegy, jestli hodně lidí ví, že řada dětí v Norsku zažívá násilí. Odpověděl, že to ví hodně lidí, ale ne dost. Následovala otázka, jestli to ví král. Kolega odpověděl, že nemá tušení. Pak se dívka zeptala, jestli by mu nemohli napsat dopis. Dopis napsali a král Harald pozval celou skupinu na audienci. Vyslechl si jejich příběhy a řekl: „Nevím, jaké to je zažívat násilí, ale jednu věc vím jistě. Násilí není vaše vina.“ Film z tohoto příběhu vychází a využívá autentické příběhy lidí, se kterými v ATV pracujeme – dětí, které násilí zažívají, dospělých, kteří se násilí dopouštějí, i dospělých, kteří jsou násilí vystaveni. Hodnota filmu je značná i díky tomu, že ukazuje několik perspektiv a poukazuje na závažnost násilí a jeho důsledky, ale přitom nikoho neodsuzuje. Vždy je zjevné, že odpovědnost za násilí má ten, kdo se ho dopouští, a že násilí není vina dětí. Film také dokládá, že násilí ovlivňuje celou rodinu a že ukončit takový vztah je těžké. Film má otevřený závěr a dává naději, že se s násilím dá něco dělat. Důležité je poselství příběhu: O domácím násilí ví hodně lidí, ale ne dost. Jak společnost k násilí přistupuje, jaké postoje dává najevo a jak se o násilí mluví, to vše ovlivňuje, jak děti násilí vnímají. Dívka, která byla předobrazem Bóje, vzpomíná, že když jí král řekl, že násilí není její vina, pocítila velkou úlevu. Král se může interpretovat jako archetyp představující nás, dospělé. Jako společnost můžeme o násilí mluvit tak, jak o něm mluvil král ve filmu: Násilí je závažný problém, není vinou dítěte a můžeme s ním něco dělat. Film se využívá v terapii osob dopouštějících se násilí i dětí a dospělých násilí vystavených, ale i jako prevence, například při vyučování o násilí na školách. V rámci projektu jsme film přeložili do češtiny a vyškolili jsme odborníky, aby ho mohli využívat.

Na seminářích jste otevřeli i téma, jak na vás neustálá práce s násilím působí. Účastníci seminářů oceňovali, že jste téma pojali osobně. 

Barbora: Důležitou součástí naší práce je mít náhled na to, že nás násilí ovlivňuje jak na individuální a osobní úrovni, tak jako terapeuty a terapeutky a spolupracovníky. Sdílení osobních zkušeností s našimi kolegy a kolegyněmi je často inspirující i osvobozující. Většina má podobné zážitky a používá různé strategie zvládání práce s násilím. Práce s násilím může být frustrující, vzbuzuje strach, člověk se může cítit osaměle, působí na nás bolest druhých. Dalším náročným elementem při terapeutické práci je i empatie s lidmi, kteří ubližují druhým.

Náš rozhovor se blíží ke konci. Co byste na závěr vzkázali svým kolegům a kolegyním? Co by je mohlo posílit v jejich práci?

Marius: Dnes víme, že násilí hraje ústřední roli v rozvoji psychických a sociálních problémů a je zásadní příčinou, proč lidé trpí, jsou nešťastní, zažívají dětství plné nejistoty. Proto je tak důležité, aby se terapeuti a terapeutky o násilí jako tématu v terapii zajímali. Z ATV víme, že práce s násilím je velmi inspirující a smysluplná, i když je náročná. Snad nejlepší prevencí reakcí na zátěž a sekundární traumatizaci je nebýt na tuto práci sám. Zároveň je důležité zmínit, že reakce na zátěž jsou normální reakce. Pokud budeme naše zkušenosti a znalosti využívat konstruktivně, může mnoho žen, mužů a dětí žít bez násilí, a tím také předcházet tomu, aby příští generace neměla problémy s násilím. Mnoho lidí tak může žít šťastnějším životem, což přispívá i k ochraně základních lidských práv a k demokratizaci společnosti.

Nórska organizácia ATV (Alternatíva k násiliu) je našou spolupracujúcou organizáciou v rámci projektu Zastaviť cyklus násilia.

Stiahnite si publikáciu Násilí je možné zastavit

Pozrite si nórsky animovaný film Zúrivec